Zobrazují se příspěvky se štítkemWikipedie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemWikipedie. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 2. května 2013

Portrét

Portrét


Portrét je ve výtvarném umění popisné zobrazení konkrétního jedince, zpravidla člověka, velmi výjimečně i zvířete.
Portrétování má dlouhou a bohatou historii. První portréty vznikaly ve starověku. Významný je římský sochařský portrét. Ve středověku portréty vznikaly velmi zřídka a spíše až v pozdní gotice. Vyobrazení významných žijících osobností, například panovníků, jsou (podobně jako středověká vyobrazení světců) idealizovaná a nezakládají se na skutečné podobě zobrazeného. Proto nelze v tomto období mluvit o portrétu, ale pouze o postupně narůstajících portrétních rysech zobrazení. Mohutný rozvoj zaznamenal portrét v renesanci. Ještě výraznější zájem o portrét přinášelo baroko, které dovedlo portrétní umění prakticky na hranice jeho možností. Zájem o portrét náležel však i následujícím slohovým obdobím. V 19. století se s nástupem fotografie stal klasický malířský či sochařský portrét spíše výjimečným, exkluzivním. Dominantním typem portrétu je dnes fotografický portrét, ale dokumentární funkci portrétu převzal též film, televize a další elektronická média.
Specifickým typem portrétu je autoportrét. Portrétní vyobrazení, které je součástí díla, jež samo o sobě není portrétem, ale například náboženským výjevem či mytologickou scénou, se nazývá kryptoportrét. K významným portrétistům patří Hans Holbein mladší, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, Frans Hals, Francisco Goya. Z českých umělců Karel Škréta, Jan Kupecký, v 19. století například Vojtěch Hynais. Klasickým médiem portrétu je kresba a malba, výjimečný však není ani sochařský portrét, ať už v podobě busty, volné sochy či reliéfu. Od poloviny 19. století též fotografie.

Obsah

pondělí 7. ledna 2013

Linoryt



Linoryt

Linorytem rozumíme techniky tisku z výšky, které využívají principu tisku neodřezaných nebo neodrytých ploch. Tiskařská, převážně olejová barva se válečkem nebo hadříken nanáší na vystouplé plochy a z nich se v satinýrce (válcový přítlačný stroj) nebo ručně pomocí válečků nebo kostic silným přítlakem přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken.

Historie

Linoryt a linořez jsou náhražkou dřevorytu a dřevořezu. Výhodou je snadné a rychlé rytí či prořezávání ploch. Původně bylo k výrobě matric používáno linoleum – jemná korková drť pojená lněnou fermeží. Dnes nahrazena měkčeným PVC jehož nevýhodou bývá lesklý povrch. První užití této techniky je neznámé. Velmi často používána v reklamě a propagaci.

Technika tisku

Lesklý povrch je před samotným tiskem potřeba zbrousit pomocí jemného smirku, pokud nebude povrch zbroušen bude tisková barva stékat. K opracování matrice potřebujeme nožíky, dlátka či rydla různých tvarů a profilů. Postupným odrýváním dochází k vytváření obrazu na matrici. Jako náhradu lina se dají použít i alternativní materiály – plexisklo, sololit, modurit či sádrová destička.

pátek 4. ledna 2013

Formát papíru



Formát papíru

Skočit na: Navigace, Hledání

Standardní formáty papíru podle ISO 216, řada A
Existuje mnoho standardních formátů papíru. Některé jsou standardizovány nějakou mezinárodní organizací, jiné jsou jen standardem de facto.

Obsah

ISO 216, DIN 476

Charakteristika ISO 216, DIN 476

Nejběžnější formáty papíru v Česku i jinde ve světě, s výjimkou USA, Kanady, Mexika a některých jihoamerických zemí, splňují mezinárodní standard ISO 216. Tento standard byl původně (roku 1922) přijat v Německu jako DIN 476 (ovšem některé z formátů byly definovány už za francouzské revoluce v rámci přechodu na metrický systém, tyto formáty však časem upadly v zapomnění). Československo přijalo tento standard v roce 1953. Dnes platí v Česku norma „ČSN EN ISO 216“, která tyto formáty přejímá.
Označení formátu sestává z písmene následovaného číslem, např. A4. Standardy definují tři nejdůležitější řady formátů: A, B, C. Z nich je řada A základní; řada B je rozšiřující, pro případy, kdy formáty řady A nevyhovují; řada C je navržena pro obálky.
Řada A je definována tak, že papír má velikosti stran v poměru 1:√2 (tj. přibližně 1:1,4142), zaokrouhlené na milimetry. Základním formátem je A0, který je definován svou plochou, která je přesně 1  (před uvedeným zaokrouhlením). Další formáty této řady (A1, A2, A3, …) vznikají postupným půlením delší strany. Nejčastěji používaný formát A4 má rozměry 210 × 297 mm.

Standardní formáty papíru, řada B
Formáty řady B mají rozměry dané geometrickým průměrem rozměrů stejného a nejbližšího většího formátu řady A (např. formát B2 je průměrem formátů A2 a A1). (V Japonsku definuje místní norma JIS P 0138-61 nestandardní řadu B, ve světě označovanou jako JIS B nebo JB, u které jsou rozměry dány aritmetickým průměrem místo geometrického.)
Obdobně jsou formáty řady C dány geometrickým průměrem rozměrů příslušných formátů řad A a B (např. formát C4 je průměrem formátů A4 a B4). Formáty řady C se používají hlavně pro obálky, neboť jsou vždy o něco málo větší než odpovídající formát řady A (např. papír formátu A4 se vejde do obálky formátu C4).
Ve standardu ISO 216 má největší formát řady číslo 0, větší formáty nejsou definovány. V normě DIN 476 však existují také větší formáty, označené násobnou číslicí na začátku, např. 2A0 je dvojnásobek formátu A0 apod.
Původní německá norma DIN 476 definovala také řadu D, jejíž formáty mají rozměry dané geometrickým průměrem rozměrů dvou po sobě jdoucích formátů řady C (např. formát D3 je průměrem formátů C3 a C4).

Tabulka ISO 216, DIN 476

Rozměry papíru podle ISO/DIN (v mm)

A- B- C- D- E-
0 841 × 1189 1000 × 1414 917 × 1297

1 594 × 841 707 × 1000 648 × 917 545 × 771
2 420 × 594 500 × 707 458 × 648 385 × 545
3 297 × 420 353 × 500 324 × 458 272 × 385 400 × 560
4 210 × 297 250 × 353 229 × 324 192 × 272 280 × 400
5 148 × 210 176 × 250 162 × 229 136 × 192 200 × 280
6 105 × 148 125 × 176 114 × 162 96 × 136 140 × 200
7 74 × 105 88 × 125 81 × 114 68 × 96
8 52 × 74 62 × 88 57 × 81

9 37 × 52 44 × 62 40 × 57

10 26 × 37 31 × 44 28 × 40

Obálky (ISO 269, DIN 678)


Standardní formáty papíru, řada C
Pro obálky definuje mezinárodní norma ISO 269 (odpovídající německé normě DIN 678; v ČR převzata jako „ČSN ISO 269“) používání následujících formátů:
Rozměry obálek podle ISO/DIN (v mm)
Formát Velikost Formát obsahu
DL 110 × 220 vejde se do ní 1/3 A4 (dvakrát přehnutá A4)
C7/C6 81 x 162 vejde se do ní 1/3 A5 (dvakrát přehnutá A5)
C6 114 × 162 vejde se do ní A6 (dvakrát přehnutá A4)
C6/C5 114 × 229 vejde se do ní 1/3 A4 (dvakrát přehnutá A4)
C5 162 × 229 vejde se do ní A5 (jednou přehnutá A4)
C4 229 × 324 vejde se do ní A4
C3 324 × 458 vejde se do ní A3
B6 125 × 176 obálka formátu C6
B5 176 × 250 obálka formátu C5
B4 250 × 353 obálka formátu C4
E4 280 × 400 B4

Ex libris



Ex libris

Skočit na: Navigace, Hledání

Ex libris majitele Fritze Oberndorfera vytvořené Alfredem Rollerem
Ex libris v latině znamená doslova z knih, ve smyslu Tato kniha je z knih pana XY.
"Oznámení" původně tištěné při tisku knihy, nejčastěji na tzv. přídeští (část předsádky nalepená na vnitřní straně desek), které označuje vlastnický vztah určité osoby k danému výtisku knihy. Zpravidla obsahuje jméno vlastníka, bývá i v podobě erbu, znaku, motta či sloganu.
Dnes se většinou jedná o papírovou nálepku formátu A6 nebo menší, umístěnou na některé straně knihy nebo otisk razítka.

Externí odkazy

pondělí 19. listopadu 2012




Anděl v křesťanství


Anděl je v křesťanství označení pro svatou a dokonalou duchovou bytost obdařenou rozumem a vůlí, která slouží Bohu.

Obsah

Definice

Bible mluví o andělech jako o Božích poslech či služebnících, kteří jsou mu poslušní: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ Ž 103,20 (Kral, ČEP) Vyjadřuje i nesmrtelnost andělů: „Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům…“ Lk 20,36 (Kral, ČEP) Známá je pak definice anděla podle Augustina:
Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.[1]

Andělé v Novém zákoně

Nový zákon mluví o andělech na mnoha místech a jejich úloha v příběhu rozhodně není zanedbatelná.

Anděl jako posel a pomocník

Anděl předpovídá jak narození Jana Křtitele Zachariášovi,[2] tak i narození Krista Panně Marii[3] a pastýřům,[4] ve snu Josefovi sdělí původ Mariina těhotenství[5] a pošle ho do Egypta, aby byl Ježíš zachráněn před Herodem.[6] Nakonec pak zvěstuje (zvěstují) i Ježíšovo zmrtvýchvstání.[7] Kornélia anděl informuje o vyslyšení jeho modliteb a přikazuje mu poslat pro Petra, aby mu zvěstoval víru.[8] Anděl pak také několikrát vysvobozuje zatčené apoštoly z vězení.[9]

Andělé a Ježíš

Také Ježíš mluví o andělech. Vyjadřuje se o nich ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu,[10] špatní však zavrženi.[11] Dále pak v rozmluvách, kde k andělům přirovnává lidi po smrti, kteří se již nežení a nevdávají.[12] Jinde Ježíš dává najevo svou moc nad anděly.[13] Andělé však v těžkých chvílích Ježíšovi taktéž pomáhají: jednak po pokušeních ďábla na poušti, kdy ho obsluhují[14] nebo v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu.[15]

Andělé v knize Zjevení

Kniha Zjevení je na bytosti andělů zvlášť bohatá. Vyskytují se v podstatě v celém jejím dění. Už samotné zjevení je Janovi dáno skrze anděla, který mu vše ukazuje. V podstatě všechny činy, které kniha popisuje, jsou konány prostřednictvím andělů – ohlašují různé eschatologické události. Objevují se i andělé jednotlivých církevních obcí. Počet andělů se dle knihy Zjevení jeví jako obrovský.[16]

Pád andělů

Pád andělů je označení pro vzepření některých andělů proti Bohu v čele s postavou nazývanou satan nebo ďábel. O pádu se mluví např. v Druhém listě Petrově:
Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.
— 2Pt 2,4 (Kral, ČEP)
nebo v listě Judově:
Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.
— Ju 1,6 (Kral, ČEP)
Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti a všechny jako dobré. Tuto nauku potvrdil i Čtvrtý lateránský koncil:
Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“[17]
Satana, který se pak postavil proti Bohu vidí jako původce zla a jako postavu Svůdce z Gn 3,1-5 (Kral, ČEP). Tak se vyjadřuje i Ježíš v Janově evangeliu: „On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ J 8,44 (Kral, ČEP) Hřích andělů se chápe jako absolutní (neodpustitelný, nezrušitelný) pro neodvolatelný charakter všech jejich rozhodnutí.[18] Sv. Jan z Damašku se k tomu vyjadřuje: „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“[19]
Shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví.

Popírání pádu

V rámci exegeze vznikly také jiné interpretace zla, které reálnou existenci zlých duchových bytostí, a tedy i satana, popírají. Tvrdí, že biblická vyjádření nutně neznamenají existenci satana, ale spíše jistého neosobního principu zla v lidské přirozenosti. Pojmu ďábla je pak v Novém zákoně používáno jako symbolu pro hřích. Ačkoliv mnohé tyto interpretace vznikaly na půdě katolické teologie, římskokatolická církev je odmítá.[20][21] Popírání reálné existence ďábla a démonů se vyskytuje i v teologii protestantské – v extrémní podobě je spojeno zejména s demytologizačním přístupem Rudolfa Bultmanna;[22] většina protestantů (zejména evangelikálové) však toto popírání rovněž zavrhuje.[23][24]

Systematizace andělů

Známé rozdělení andělů vypracoval na přelomu 5. a 6. století křesťanský mystik Pseudo-Dionysios Areopagita, který ve svém spise o nebeské hierarchii popsal – zčásti na základě starších tradic – devět hierarchických stupňů andělů, takzvaných andělských chórů, které se dělí do tří kůrů (triád či sfér). Nejvyšší trojici podle jeho učení tvoří chóry serafínů, cherubínů a trůnů, prostřední triádu tvoří panstva, síly a mocnosti, a konečně ve třetí sféře jsou chóry označené jako knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Summě k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení. Popořadě: láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové. Názvy jednotlivých chórů však pocházejí z Bible.[25]

Archandělé

Církevní tradice vidí jako tzv. archanděly tři anděly, jejichž jména se nacházejí v Písmu – Michaela, Gabriela a Rafaela. V Bibli je však za archanděla výslovně označen pouze Michael, jako vedoucí Božích „vojsk“[26] či ochránce Izraele[27] a odpůrce ďábla ve sporu o Mojžíšovo tělo.[28] Anděl Rafáel (též Refáel) je zmíněn v deuterokanonické (apokryfní) knize Tóbijáš, kde pomáhá hlavní postavě knihy.[29] V Bibli je dále zmiňován anděl Gabriel, který např. zvěstuje narození Krista[30] Jména dalších archandělů se vyskytují v různých starozákonních apokalypsách či židovských apokryfech.

Andělé strážní

V křesťanství je taktéž rozvinuta víra, že každý člověk má svého tzv. strážného anděla, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Např. sv. Basil píše: „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“[31] Toto tvrzení je několikrát naznačeno i v Bibli.[32] V katolické církvi nebylo učení o andělech strážných nikdy definováno, ale zejména lidová zbožnost k nim pěstuje úctu.


Andělé během církevního roku

V katolické církvi se slaví svátky týkající se andělů:
  • Andělů strážných – 2. října
  • Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela – 29. září
Svátky týkající se andělů se slaví i v některých protestantských církvích. Např. některé luterské církve slaví 29. září svátek Archanděla Michaela a všech andělů.[33]

Stavby zasvěcené andělům

Andělům jsou zasvěceny i mnohé sakrální stavby. U nás např.: